NEBYLA TO PÁTÁ, BYLA TO DEVÁTÁ
Tahle akce už proběhla.

Vyberte si z aktuální nabídky.

Manželský trojúhelník s řešením vskutku originálním.

Osoby a obsazení

Prokop Josef Carda
Eva Jana Švandová
Mario Rudolf Hrušínský

Režie Jiří Menzel

Překlad Jan Makarius
Kostýmy Dana Pichová
Scéna Miloš Ditrich
Technická spolupráce Aleš Hanzlíček, Jiří Beneš

Délka představení
cca 95 minut bez přestávky

Přilepí se na vás vdaná ženská, organizuje vám život a a nakonec rafinovaně plánuje věci,
až mrazí v zádech. Ale může to dopadnout i šťastně. A to právě autor moc dobře vymyslel.

Komedie je skvělá již svým námětem a dokonalá díky mistrným dialogům.
Snad jen, že povážlivé řešení manželského trojúhelníku, kde humor se stává černým,
rozhodně není pro diváky návodem po odchodu z divadla k napodobení.

Věčný manželský trojúhelník.

Jsou-li dva, může se zrodit láska. Vstoupí-li mezi ně třetí, vznikne drama. Vážné nebo směšné, často obojí, střídavě i současně. Bylo-li nejčastějším námětem staré komedie namlouvání s překážkami, nejčastějším námětem měštácké komedie (od jejich výšin až po pokleslý "bulvár") se stává manželská nevěra a nejčastějším situačním schématem trojúhelník. Častým používáním se ovšem trojúhelník opotřeboval a jeho současným autorským uživatelům nezbývá než pracně hledat jeho dosud nevyčerpané možnosti.

Italskému dramatikovi Aldovi Nicolajovi se v komedii Nebyla to Pátá, byla to Devátá (rozuměj: nikoli Beethovenova "Osudová" symfonie, ale poslední "Devátá" s Ódou na radost) podařilo objevit možnost vskutku originální, ba senzační. Říci jakou, zde nelze (jako se u detektivky nesluší prozradit, že vrahem je zahradník).

Rád chodím do divadla

a nerad z něj odcházím s prázdnou hlavou a s pocitem deprese. Proto se jako režisér nejradši věnuji tomu, čemu se říká „bulvár“. Tento termín má pro některé lidi pejorativní význam, pro mne však ne. Mám za to, že humor je nejlepší cestou k poznávání a komedie je tou nejlepší cestou k poznávání toho, jací lidé jsme. Musí to být ovšem komedie dobře udělaná, která není napsaná a hraná jen pro pustou švandu. Hra, ve které jsou postavy přirozené, lidsky pochopitelné, divákovi blízké. Hra, ve které nejsou komické figury, komické jsou jen situace, ve kterých se ocitají normální, nám příbuzní lidé. To je pro mne ten správný bulvár. Divadlo bez „velkých myšlenek“, o to blíž k poznání člověka.

Ostatně historie divadla mi v tom tak trochu dává za pravdu. Na příběhy a figurky Goldoniho her se můžeme dívat dodnes, protože už v době, kdy byly psány, byly živé a lidsky přirozené. Vedle Goldoniho existovala jistě spousta jiných vážnějších a uctívanějších autorů a co o nich dneska víme. Mám podezření, že u těch vážných her už sama ambice tlumočit vážnou myšlenku působí, že jejich postavy jsou často umělé a hra sama, ač v době svého vzniku významná, dříve či později časem vyčpí. To platí i o jiných, ve své době významných autorech, současnících Moliéra, Aristofana a dalších dodnes živých komediografů. Co o nich víme a které jejich vážné kusy potřebujeme dneska vidět? I mezi staršími filmy si raději vybereme veselohru, ve které jsou živí lidé, a vážné, ve své době uctívané filmy, nám s odstupem doby připadají umělé a dokonce i svou vážností často směšné.

A tak mi dovolte tuhle kacířskou úvahu: dovedu si představit, že za pár desítek let, ne-li dřív, se budou naši potomci raději dívat na hry autorů, na které se sice dnes intelektuální elita kouká skrz prsty, ale které o nás a o naší době vypoví víc, než dnešní uctívaná dramatika, což jsou podle mne jen většinou módní sondy do hlubin duše hajzlíků, gaunerů a úchyláků.

A rád bych dodal, že pro práci na téhle inscenaci mne (kromě toho, že mě taková hra baví) přitahovala i okolnost, že se při ní opět na nějakou chvilku setkám s těmi, se kterými jsem vždycky rád pracoval. S Janou Švandovou, Rudou Hrušínským (kdysi mladším) a Pepíkem Cardou.

Jiří Menzel